“Usiluj o pokrok, ne dokonalost.”
Představ si, že ti je šestnáct a jsi na táboře na kurzu praktikantů. A když si na sebe s ostatními vrstevníky máte vzájemně dávat zpětné vazby, jsi napjatá a vlastně i natěšená. Však na tom táboře vyhráváš kdejakou vědomostní i sportovní soutěž, jsi úspěšná, stopro z tebe budou odvaření!
“Mám tě ráda, ale vadí mi, jak pořád po nás ostatních vyžaduješ, abychom byli dokonalí!” “Jako jo, jde ti spousta věcí, ale je otravný, jak furt s někým soutěžíš!”, se mimo jiné dočítáš. Co to s tebou dělá?
Se mnou to teda zamávalo. Bum, náraz! Studená sprcha. Jako by mi vynadali za něco, na co jsem byla tak pyšná… Nechápala jsem, co jim na tom tak vadí!
Tehdy to pro mě bylo první malé prozření. “Ono to asi nemusí být druhým příjemné, když mi pořád není nic dost dobré a když se stále snažím být nejlepší, aha…!”
A když se zamyslíš, semínka perfekcionizmu jsou do dětí často sázena pěkně od nejútlejšího věku. Miminko plaká = zlobí. Hodné a skvělé je jen v případě, že téměř nepláče a hodně spinká. Pak je potřeba, aby se rychle vypravovaly, vše zvládaly samy, nezlobily, nekřičely, dávaly pozor, ať se neušpiní… “ Zase ti to spadlo, to nemůžeš dávat pozor, nemehlo?” Ke všemu rodičovské připomínky. Pak se jim do dalších výzev už moc nechce, bojí se riskovat, že zas něco zkazí.
Do toho vidí, jak se maminka snaží být perfektní a nikdy si není dost dobrá: “Sluší ti to, Marti!” – “Ále, ty šaty už mám dlouho. A tady mi leze špek…”, snaží se najít něco, co by ten dojem shodilo.
Na zápisu do první třídy hlavně předvést perfektní výkon, ať se ukáže a je nejlepší! Ve škole se pak musí dobře učit, mít samé jedničky, aby z nich něco bylo! Dotahovat na jedničky i věci, které je nebaví a musí na ně vynaložit hodně energie, protože jim moc nejdou. A každá chyba se trestá sníženým stupněm. (Je toto ta pravá cesta ještě i v dnešní době? Osobně si myslím, že ne.)
Když sportují, opět, každá chyba se trestá. Trenéři často skáčou jak čerti z krabičky, když sportovec něco zkusí, zariskuje a ono to nevyjde. Nebo když dělá hodně chyb.
Bezchybnost jako by byla nutná. Ve všem. Není divu, že si to pak s sebou táhneme celá léta jako pořádně těžkej batoh a ten přísný hlas, který tě napomíná, že nejsi dost dobrá, už vychází především zevnitř.
Mně trvalo mnoho a mnoho let, včetně jednoho vyhoření a antidepresiv, než se mi podařilo z té valící se sněhové koule vystoupit a přijmout myšlenku CHYBOVAT JE V POŘÁDKU – JÁ JSEM V POŘÁDKU – UČÍM SE!
Co mi pomohlo:
- Uvědomit si, jak bych chtěla, aby na moji chybu (např. převrhnutou sklenici s vodou) zareagoval někdo jiný, a začít takto na chyby svoje i druhých reagovat.
- Vybírat si věci, ve kterých se doopravdy chci zlepšovat, kde cítím motivaci.
- Dát si odstup, pokud mi něco dlouho nejde, popřípadě zvolit jinou cestu.
- Naučit se říct si o pomoc, není to přece konec světa, když mi něco trvá dlouho nebo se mi nedaří.
- Chyby brát jako lekci, příležitost něco se naučit.
- Mít radost z procesu, ne až z výsledku. Ohodnotit se za pokrok a svoje úsilí.
- Přecházet na vyšší hladiny energie, různými způsoby.
- Přijmout se taková, jaká jsem. Beze zbytku. Bez podmínek.
- Znát svoje hodnoty a priority.
- Umět se postavit sama za sebe.
Jak jsi na tom ty? Který krok uděláš jako první?
Chci spoluvytvářet svět, kde chybovat je v pořádku. My jsme v pořádku! Já jsem v pořádku. Podporuju další sportovkyně, pomáhám jim vrátit jejich sílu a odpaluju jejich raketu na cestě ke snům.
Máš sny? A chybuješ? Jak to bereš? Pojď začít třeba sdílením ve FB skupině Sportujeme ve své síle, kde si v bezpečném prostředí můžeme chybování a sebevědomí rozebrat.
Tvá sportovní šamanka Bára